Naučená existence

Sobota v 14:08 | lost poetrist |  Svobodně roztřesená
Díváš se na dívku,
kterou jsem vždy
chtěla být.

Díváš se žádostivě
na tu, jíž jsem
mohla být.
Ale nejsem.

Díváš se vytrvale
na tu,
která už není mou
součástí.

Díváš se úpěnlivě
na můj nevýrazný odstín
na odstín touhy,
který se bez ustání zrcadlí
v cizím životě.

Díváš se na mou jinou podobu
a mě to fakt štve.

Díváš se na jinou osobu
a já neudělám nic.
Jako už tolikrát
dřív.


7/2018
 

Bloudění

25. srpna 2018 v 6:25 | lost poetrist |  Vzkazy pro muže, který se dotkl hvězd
Bloudím a klopýtám
za světlem světlušek.
Jako noční motýl
jdu za světlem
po cestě dlážděný
vzpomínkou na Tvou lásku.

Chtěla bych hvězdy snést

25. srpna 2018 v 1:22 | lost poetrist |  Vzkazy pro muže, který se dotkl hvězd
Zmítám se večerem
a marně se snažím
najít cestu na Měsíc.

Za úplňku po pár sklenkách
- čehosi-
zmítám se
a marně se snažím
dotknout hvězd.

Chtěla bych ty hvězdy z nebe snést
a položit je před Tebe
na oltář.
 


Mlha nad Sherwoodem

24. srpna 2018 v 13:00 | lost poetrist |  Tady a teď
Již je mlha nad Sherwoodem,
kde tiše a bez lásky
v temnotách mřem.

V krvavých mracích
je Šemík, můj přítel věrný
jež poslední večeři pomalu spásá.

Netuší, že na smrt
jsem nás odsoudila
a že srdce mi to vpůli drásá.

Je mlha nad Sherwoodem
a v srdci mém
nezbyla již žádná něha.

V pozdním večeru,
všechno tiše mizí.
Kůň věrný, když mě vidí, jásá.

Netuší, že mlha
je již nad Sherwoodem
a že mlha je i v srdci mém.

Ztrácíš se

17. července 2018 v 21:58 | lost poetrist |  Vzkazy pro muže, který se dotkl hvězd
Ztrácíš se
z mých myšlenek
z mých vzpomínek
už nezbývá nic.

Ztrácíš se
jak aprílový sníh
či březové listoví
na podzim.

Ztrácíš se
a já přitom vím
že nic nebylo
tak, jak mělo být.

Ztratil ses
ve svých vodních vírech
a z našich vzdušných zámků
už nezbylo nic.

Nad ránem

17. července 2018 v 21:53 | lost poetrist |  Tady a teď
Nad ránem
to, když hvězdy ještě hlídaj
každičký náš krok.

Pod listovým trámem,
se hlavy stromů sklání
nad námi
a tvoří tak náš
malý kousek ráje.

Za svítání
to, lesní skřítci se koukaj
na prázdná slova slok.

Tiše šumí listoví,
v něm kouzlo skřítky chrání
před námi
a oni o nás tvoří
nesmrtelné báje.

10/2017

Utíkáš

10. července 2018 v 7:38 | lost poetrist |  Svobodně roztřesená
Utíkáš.
Z dálky vidím,
že máš tu košili,
co jsem měla tak moc ráda
kdyžs nosil
i jak ležela
volně před postelí.

Utíkáš.
Spěšně míříš
k únikovým východům
hloub do útrob
sám k sobě,
říkáš,
že tu už nikomu nevěříš.

Utíkáš.
Překotným klusem
do cizokrajných krajů,
zemí plných
kouzel
a snů,
do zemí lidí svobodných.

Utíkáš
přede mnou
za přeludem svobody,
ale hlavně utíkáš
sám
a před sebou.
A já na protest neudělám nic.

5/2018

Svobodný rozptyl

9. července 2018 v 20:37 | lost poetrist |  Svobodně roztřesená
Opakování je matkou moudrosti.
Opakováním slov však slova svůj význam ztrácí.
Na letní obloze
vůně šeříku
v trpné poloze
stále věříš
a snažíš se o změnu svou usilovnou prací.
Svobodu, svobodu, svobodu!
Zvoláš, když se vracíš nad ránem z barikád - jak z práce.

Opakování vede k moudrosti.
Opakováním se význam slov ztrácí - bez bolesti.
Červánky nebeské
vůně zralých třešní
na otománku
leží
dvoumetrová Guernika nad pelestí.
Svoboda, svoboda, svoboda!
Vzdechnu, jen co dopeče se borůvkový koláč.

Opakování moudrost značí.
Opakováním získávají slova jiný nádech.
Do tíživého bezvětří
vůně tymiánu
majestátně
stojí státník s lidma v zádech.
Svobodně, svbodně, svobodně!
Usmívá se stárnoucí kapacita z volebního bilboardu.

Opakování je prý matkou moudrosti.
Opakováním slov však slova svůj původní význam ztácí.
Vlahý vánek
vůně pečené kachny
na barové židličce
vysedáváš po večerech.
Bojíš se vzpomínek a toho, že se vrací.
Svobodný, svobodný, svobodný.
Šeptáš, když se marně snažíš nacpat klíč do zámku u dveří.

Do dveří našeho vzdušeného zámku ze svobody.
7/2018

Za mlhou

26. června 2018 v 19:38 | lost poetrist |  Vzkazy pro muže, který se dotkl hvězd
Stojíš za mlhou,
za mlhou hustou tak,
že ji žádné světlo neprozáří.

Vidím Tě za mlhou,
za mlhou liduprázdnou.
Stojíš tam beze smyslu
a slova tiše váznou.

Cítím Tě za mlhou,
za mlhou z bílé pěny,
jež stvořena je
z žalu jedné ženy.

Stojíš za clonou,
záclonou z kapek vody,
za tesklivým vodopádem.

Vidím Tě za clonou,
záclonou z děšťových plodů,
jež čerstvou jsou úrodou
již dávno mrtvých bohů.

Cítím Tě za clonou,
záclonou z mých víček.
To Tvé slzy kanou
z mých líček.

2/2018

Samota

8. června 2018 v 20:05 | lost poetrist
Samota, to spásné místo,
kde duše může řvát,
tím unavit se
a klesnout
k temnotám.

Samota, to krásné místo,
kde duše může spát,
tím zesílit
a povstat
k výšinám.

Samota, tak temné místo!
Kde nikdy nevíš
předem
zda padneš,
či povstaneš.

Protože žal se zde mění
v prostoduché osamění.


3/2018

Kam dál